Už jste někdy slyšeli o kyperském sochaři, který se zamiloval do sochy? Podle starodávného mýtu žil na Kypru sochař Pygmalion, který vytesal sochu ze slonoviny tak krásnou, že nemohl odolat pokušení a bezmezně se do ní zamiloval. Jedinou šancí byla bohyně Afrodita. Té se nad zoufalými prosbami sochaře zželelo a soše vdechla život.
Další příběh, který bych ráda zmínila, nám vypráví irský dramatik G. B. Shaw ve své hře Pygmalion. Profesor Higgins uzavře sázku se svým přítelem plukovníkem, že z prosté pouliční květinářky Lízy udělá dámu z vyšší společnosti. Higginsův „výcvik“ se prvotně zaměřoval na zlepšení výslovnosti, která nejvíce prozrazovala Líziny kořeny z nižší společnosti. Všechna snaha se na konci hry vyplácí, Higgins vyhrává a z Lízy se stává dáma, jejíž původ by nikdo nerozporoval.
Co je to tedy sebenaplňující se proroctví?
Co mají tyto dva příběhy společného? Oba ilustrují příklad sebenaplňujícího se proroctví. Sebenaplňující proroctví nebo také Pygmalion efekt znamená, že naše původní očekávání se později naplní, protože situaci nevědomě ovlivňujeme ve prospěch onoho očekávání. Pygmalion efekt je pak spíše metaforické označení pro to, když o někom máme určité představy v jeho/její prospěch či naopak a ty se poté ukážou jako pravdivé.
Představte si, že jste trenérem fotbalového týmu. Do týmu nastoupí dva noví hráči – Pepa a Pavel. Pepa vám připomíná vašeho otravného spolužáka ze základky, který vám o přestávce kradl propisky. Pavel naopak vypadá jako slavný fotbalista Messi. Na Pepu nebudete mít nervy už při rozcvičce, protože všechno dělá špatně, zatímco Pavel oplývá hvězdnou kondicí. Kdo myslíte, že bude hráč měsíce? Kdo myslíte, že střelí více gólů za sezónu a celkově se stane úspěšnějším a šťastnějším hráčem?
Experiment ze sedmdesátek
Možná si vzpomenete na slavný experiment ze 70. let, který vedli dva významní psychologové Rosenthal a Jacobsonová. Výsledkem bylo pojmenování neznámějšího efektu sebenaplňujícího se proroctví – Pygmalion efektu. Rosenthal a Jacobsonová jednoduše rozdělili děti ze základní školy náhodně do dvou skupin – bystré a méně bystré.
Učitelům řekli, že děti rozdělili na základě IQ testů. Děti ze skupiny chytřejších poté dosahovaly lepších výsledků než děti z druhé skupiny méně talentovaných. Výsledek ovlivnila skutečnost, že učitelé k „obdařenějším“ dětem přistupovali jako ke slibným a nadějným, což se u druhé skupiny říci nedalo. Ačkoli byly děti rozděleny do skupin zcela náhodně, nakonec dosáhly děti ze skupiny s nálepkou „bystřejší“ vyšších skóre v testech IQ.
Na závěr bych ráda upozornila, že každé naše chování má své důsledky, které na první pohled nemusí být zřejmé. Svým jednáním můžeme měnit okolní prostředí buď v náš prospěch nebo zcela naopak. Pokud podezíráte svého muže/ženu z nevěry, a to zcela bez důvodu, silně tím zvyšujete pravděpodobnost, že k tomu skutečně dojde.
Tip: Doporučuji klást si tyto otázky:
- Jak mohu tuto situaci ovlivnit?
- Jaká jsou má očekávání?
- Čemu věřím a čemu bych měl/měla věřit?
Byla bych moc ráda, kdybyste mi do komentářů napsali, jak byste mohli tento princip využít v jakékoli sféře svého života.
Vyzkoušejte také náš článek Jak na pozitivní psychologii?
Co říkáte na tento článek?
